Spisovatele Bohumila Hrabala podle mého názoru nejlépe vystihují jeho vlastní slova, a proto ve svém projektu pracuji s jeho citátem: „Sluncem zalitý výčep, to jsou nebesa v Libni". Zvolil jsem ho i kvůli tomu, že se vztahuje k lokalitě, do které bych svou realizaci umístil. Jednotlivá písmena citátu tvoří mobiliář: lavičky, prolézačky, fontány, hrazdy a další prvky. Hrabal sám nebyl příznivcem vážně míněných pomníků a miloval nezvyklé či hybridní situace. Představa, že na lavičce ve tvaru písmene „S" někdo sedí a pije pivo, kousek opodál někdo cvičí na hrazdě ve tvaru písmene „l", jinde se v horku cákají děti v malé fontáně ve tvaru „p", mi přijde situačně zajímavá a v souladu s Hrabalovou poetikou. Líbí se mi představa, že by se realizace dala obývat. Rád bych, aby měla tendenci diváka vtáhnout či zabavit a lokalitě dodala konkrétní funkci. Jelikož mám dojem, že některé současné umělecké realizace působí na laickou veřejnost místy nesrozumitelně a elitářsky, chtěl bych se pokusit tyto dva světy ve veřejném prostoru sblížit. Památník Bohumila Hrabala by v mém pojetí byly objekty určené k tomu, aby se po nich lezlo, skákalo, aby se v nich brouzdalo či osvěžovalo v horkých dnech. V mé realizaci by neplatila pravidla segregující a omezující lidi z důvodu, že by se nejednalo o hřiště, ale o uměleckou instalaci.
Mou motivací je reakce na současný stav Náměstí Bohumila Hrabala, kde se člověku nechce moc trávit čas. Rád bych docílil opaku – chtěl bych dát lidem konkrétní důvod na nové náměstí přijít, nějakou dobu na něm zůstat a potkávat se napříč různými věkovými i sociálními skupinami obyvatel. Hlavním nosným účelem návrhu je vybízet lidi ke kontaktu s lidmi mimo jejich sociální bublinu, vzájemně se konfrontovat a učit se spolu žít a tolerovat se.
Dešifrování citátu směřuje k Hrabalově schopnosti vidět ty věci, kterým ostatní nevěnují pozornost. Objevovat krásu a poetičnost ve všedních situacích se daří člověku právě díky čtení jeho knih.